Pohádka o nesnědeném zákusku

Autor: Martina Ligurská
Datum

Nedávno jsem byla na kafi s kamarádkou. Klára byla vždycky super. Na gymplu jsme si náramně rozuměly. Seděly jsme v jedné lavici a v hodinách hrály piškvorky. (Jo, to bylo ještě v té době, kdy si děti do škol notebooky, tablety a chytré telefony nenosily, protože buď nebyly nebo je ještě nikdo neměl.)

V dobré víře jsem bývalou spolužačku pozvala do príma restaurace. Neviděly jsme se dlouho, tak jsem se těšila, jak si hezky popovídáme, probereme všechny drby – kdo má děcko a s kým, popřípadě kdo to radši tají, kdo zhubnul, přibral nebo vypadá furt stejně, kdo z bývalých spolužáků zestárnul (a vzájemně se budeme ujišťovat, že my vypadáme pořád mladě a krásně) a pak, až nebudeme mít koho řešit, tak se jedna druhé zeptáme, jak se máme my. Vzájemně si postěžujeme, jak toho máme moc do školy a jak náš štvou naši partneři, rodiče, kočky,… dosaďte libovolnou entitu.

Vše probíhalo skvěle a podle plánu. Dokud jsem si nedovolila navrhnout, jestli si k té kávě, co jsem pila já, a čaji, co měla Klára, neobjednáme nějaký zákusek. Nevím, jestli to znáte, ale mě občas honí mlsná a většinou jí – buď s výčitkami anebo bez nich – podlehnu. Zrovna v tu chvíli jsem byla odhodlaná podlehnout bez výčitek. Navíc v milé společnosti. Ovšem ten pohled, co na mě má drahá kamarádka vrhla, si budu pamatovat ještě dlouho. „Hej, víš kolik je tam cukru? A co dělá lepek na stěnách střev? A ty ztužený tuky?! To jako vůbec není zdravý!“ „Aha. No joo, vlastně“, pípla jsem potichu. „No a…“ následoval zkoumavý pohled „cvičíš teďka aspoň? Když už jíš takový věci?“ „No, Klári, já hodně pracuju a je toho moře do školy a moc nestíhám, víš…“ Styděla jsem se. Nemám dvacet kilo nadváhy, ale myslím, že bych se v tu chvíli styděla, i kdybych měla dvacet kilo podváhy. Necvičím, neběhám, nedělám ve volných chvílích jógu a jím lepek. Spoustu lepku. Moje večeře nerovná se dva listy salátu. Na oběd mi nestačí brokolice a troška špaldy. Co jsou chia semínka, chlorela a zelený ječmen jsem už slyšela, ale tím to hasne. A nepiju ani kokosovou ani březovou vodu, ale tu z kohoutku! A nefiltrovanou!

 MC48be99_shutterstock_45218467

Zákusek jsem si už nedala. Chuť mě přešla. Ještě ten den k večeru jsem si na netu (aneb děkuji strýčku Google) našla všechno o těch superpotravinách. Oblékla jsem tepláky a šla běhat. Jedla salát a řepu, protože jsou to zásobárny vitaminů a zdroje bohaté na důležité minerály. Očišťovala jsem své tělo od odpadních látek.

Vydržela jsem to týden. A byla jsem naštvaná. Na Kláru. Protože, kdo jí dal tu pravomoc říkat, co je nebo není špatný? Byla jsem naštvaná na všechny ty lidi kolem, co běhají ve špatných botách po betonu a je jim fuk, že si odrovnávají kolena. V pořádku, i doktoři musí na něčem a na někom vydělávat. Štval mě celý ten „uvědomělý“ svět. Všechny ty slečny v legínách, s dokonalými postavami a s vlasy v culíku, co se fotí před během, během běhu i po něm. Všichni, co postují fotky svých ultra zdravých a výživných obědů na Instagramu. Všichni, co ujedou na kole 80 kiláků málem za půl hodiny a chlubí se tím na Facebooku.

f0277827467e11bfac7f2e5eefe3ad9f

A hlavně jsem byla naštvaná sama na sebe – protože jsem si nechala od Kláry namluvit, že to, co dělám a jím, je špatný. Hold jsem a vždycky budu kavárenský povaleč! Hawk, domluvila jsem.

 

Obrázky: https://cz.pinterest.com/pin/165788830006111241/, http://www.lidovky.cz/kam-na-poctive-zakusky-cukrarny-kam-chodi-i-sefkuchari-pp5-/dobra-chut.aspx?c=A130123_150016_dobra-chut_mc


Štítky:

, , , ,