Petr Orság: Laici, čtěte!

Autor: Kateřina Dobešová
Datum

Média hrála v naší historii podstatnou roli. Své o tom ví i Petr Orság, vedoucí katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF, který přiblížil jejich exilovou problematiku ve své nové monografii Mezi realitou, propagandou a mýty. Československá exilová média v západní Evropě v letech 1968 – 1989.

Zdroj: www.zurnal.upol.cz

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Vlastní psaní knihy mi zabralo tak rok a půl – ovšem s mnoha přerušeními, během nichž je potřeba učit, věnovat se studentům, administrativě nebo třeba taky přípravě jiných knih. Ale to mluvím jen o vlastním psaní, sběr materiálů, informací, procházení různých dokumentů, scházení se s pamětníky, to vše zabralo řadu let.

Pro koho je Vaše kniha určena? Pro historiky, studenty nebo mají např. i laici šanci se začíst?

Dosavadní ohlasy na knihu mám sice zatím jen od historiků, ale říkají, že se dobře čte. Z toho mám radost, protože psát knížky pro pár znalců by bylo neveselé. Takže samozřejmě – laici, čtěte!

Kde jste čerpal informace důležité pro Vaši tvorbu?

Ideální pro historika je, když má k práci dostatek dochovaných pramenů – krom vlastních novin a časopisů i další archiválie, v případě zpracovávání dějin exilových médií tedy třeba korespondenci, písemnosti týkající se provozních záležitostí atd. Ale od ideálu k realitě bývá většinou daleko. Exilová problematika je specifická v tom, že institucionalizované archivy ukrývají jen část dokumentů, některá z těchto pracovišť jsou navíc velmi vzdálená, takže jezdit do nich bádat je drahé. Krom toho je řada archiválií třeba v držení soukromých osob, což komplikuje výzkum.

Proč se zajímáte zrovna o exilová média?

I proto, že zůstávají na okraji zájmu jak veřejnosti, tak badatelské obce. S exilem obecně má tento národ problém, čímž se dost lišíme třeba od Poláků. Češi své exulanty po roce 1989 v zásadě nikdy neakceptovali jako hodny pozornosti, převládající klišé je, že to byli ti, kteří odešli na Západ, aby se tam měli dobře, zatímco zbytek národa tady trpěl.

Myslíte tedy, že se tehdy nenašel opravdu nikdo, kdo by se o exulanty zajímal?

V podstatě jen část první garnitury porevolučních politiků, kteří se rekrutovali z disentu, jako byli Václav Havel či Petr Pithart, vyzdvihovala, jak moc pro ně byl v letech normalizace exil důležitý a s navrátivšími se exulanty spolupracovala. Naopak jako velký ignorant v této věci se ukázal Václav Klaus, byť jeho sestra odešla po roce 1968 do Švýcarska. A Miloš Zeman na protiexilové kartě založil svou národovecky-populistickou prezidentskou kampaň – vzpomeňte na jeho výpady proti Karlu Schwarzenbergovi – „Vždyť on tu s námi nežil!“ Nežil, protože jeho rodina odešla do exilu kvůli zvůli komunistickému režimu. To už ale Zeman neříkal, jeho volič tohle nechce slyšet. Černá a bílá jsou srozumitelnější barvy.

Proč jste si vybral zrovna Petra Pitharta jako kmotra Vaší knihy?

Petr Pithart byl jedním z významných aktérů dějů popisovaných v knize. Kvůli tomu jsem se s ním setkal už dříve a strávili jsme v debatě několik hodin. Navíc je to přední český intelektuál, jehož poučené a přemýšlivé esejistické texty velmi rád čtu. Takže jsem jej s tím nápadem oslovil a on souhlasil, čemuž jsem velmi rád. Je skvělé, když vaší nové knize pomáhá na cestě ke čtenářům tak respektovaná osobnost české kultury a politiky.

Kde všude uprchlíci z Československa exilová média zakládali?

Českoslovenští exulanti odcházeli i do exotičtějších destinací, jako třeba jižní Amerika či Austrálie, ale nic naplat, hlavní kolbiště ideologických střetů během let studené války bylo v Evropě. I proto to zmiňuji v podtitulu knihy. Není náhodou, že Tigridovo Svědectví se stalo pro komunistický režim mnohem podstatnějším „ideodiverzním“ podnikem až poté, kdy se redakce přestěhovala z New Yorku do Paříže. Podobně se po založení Rádia Svobodná Evropa stala významnější součástí mnichovská část redakce, která začala dominovat z hlediska pohotovosti a kvality zpravodajského servisu nad centrálou v New Yorku.

Podíval jste se tedy díky knize i do zahraničí?

Cestoval jsem převážně do zemí jako Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Velká Británie, tedy destinace dostupné snadno i pro vás studenty. Podstatné však je, že v těch zemích jsem se snažil a dál snažím nacházet často už notně zaváté stopy příběhů obětavých a statečných lidí, kteří i v nesnadných exilových podmínkách pracovali pro domov.

foto-ptame-se-1

Liší se podle Vás žurnalistika nynější a ta před revolucí?

Škarohlídi a lidé se selektivní amnézií vám řeknou, že žurnalistika je dnes stejná, nebo dokonce horší než za Husáka. To jsem si vyslechl dokonce od jedné příbuzné. Jako odpověď jsem zvolil toto – ze svého digitálního archivu jsem vytáhl stránky Rudého práva z roku 1970, z přelomu 70. a 80. let a z roku 1989 a poslal je dotyčné, ať se do nich začte. Člověk s hlavou na krku už po přečtení pár titulků a několika řádků zjistí, že navzdory současné babišizaci a oligarchizaci médií je rozdíl mezi novinami tehdejšími a současnými obrovský.

V čem tento rozdíl hlavně spočívá?

První, co vás zaujme, je jazyk – resp. byrokratický žvást zcela odtržený od života, jehož smyslem bylo ne pojmenovat, ale naopak zatemnit realitu a vyprázdnit smysl slov. Samozřejmě že žurnalistika se vždy pohybuje v zajetí určitých klišé, stereotypech, zavedených spojeních slov a nadužívání určitých výrazů. Ale to je úplně něco jiného než řeč komunistické moci, která na nás promlouvá ze stránek normalizačních novin. O výběru témat nemluvě. Bohužel „eurospeak“, jímž nás obšťastňují současní politici a bruselští byrokraté, jakoby na toto neblahé dědictví vyprázdněných slov navazoval. Pozor na to, hlídejme přirozený jazyk proti atakům ne-jazyka byrokratů, to je i velkým úkolem médií.

Co si myslíte o současné situaci v médiích?

Žádná sláva to není, že? Ale ona taky odráží celkovou situaci ve společnosti. Na druhou stranu se toho v posledním období v médiích hodně děje – digitální kyberprostor mění mnohé, dobrodružné je, že nikdo neví, kam až to povede. Ale změnit tento stav a znovu kultivovat zdivočelý veřejný prostor je i úkol pro vaši generaci.

Jak myslíte, že bychom tento stav mohli změnit k lepšímu?

Pokud se vám nelíbí, jak populisté stále hlasitěji opanovávají veřejnou sféru, začněte chodit k volbám a buďte aktivní v reálném životě, nejen v kyberprostoru. Lajkování na internetu je možná prima zábava, ale život je jinde. Chce to holt reálnou akci, námahu, občanské sebevědomí a kuráž, bez toho to nepůjde.

Je něco, co Vám samotnému tvorba této knihy přinesla, ať už v osobním či profesním životě?

Třeba právě ta setkání s lidmi, kteří v těžkých časech za cenu osobního rizika pomáhali udržovat kontinuitu nezávislé kultury. Mnozí z nich jsou velmi skromní, neokázalí a svou osobní statečnost v časech, kdy se většina národa přizpůsobila těm všivým poměrům, považují za něco samozřejmého. Málo se o nich ví, je dobré to připomínat, protože reprezentují to lepší z tohoto národa.

Může se veřejnost v budoucnu těšit na další publikaci?

Doufám, že ano. Plánů mám víc, času málo. Ale ona se vždycky nějaká skulina, v níž se dá aspoň chvíli nerušeně soustředit na psaní, najde.


Štítky:

, , , , , ,