Mezinárodní dobrodružství v podobě záchrany lidských životů

Autor: Michal Bajnok
Datum

Pro někoho jsou to hrdinové, pro někoho odvážlivci a pro někoho šílenci. Jezdit například do válečných zón a pomáhat tamnímu obyvatelstvu, když kolem vás bouchají bomby, to nejspíš nemůže dělat každý. Ano, mluví se tu o členech organizace Lékaři bez hranic. Jeden z nich, Pavel Dacko, zavítal v úterý 21. února do Kratochvíle a přiblížil veřejnosti, jak vypadá práce logistika v místech, kde jsou extrémní teploty, chybí elektřina a základní zdravotnická péče.

Celá beseda byla ve stylu prezentace, kdy Pavel Dacko komentoval fotografie ze čtyř zahraničních misí, na které byl vyslán coby terénní logistik. V úvodu seznámil diváky se samotnou organizací Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontières – MSF) a její historií, která není zas tak dlouhá.

Na počátku všeho byli lékaři Mezinárodního červeného kříže, Max Recamier a Pascal Greletty-Bosviel, kteří nesouhlasili se zákazem podávání jakýchkoliv svědectví ohledně svých působení v zahraničí. Vzhledem k hrůzám, které viděli na misi ICRC (International Committee of the Red Cross), začali proti tomuto zákazu ostře vystupovat a později se k nim přidali i další, kteří nakonec v roce 1971 položili základní kameny MSF. Tato skupina nesla název Biafřané (Biafra byl státní útvar na území Nigérie, kam byli Max a Pascal vyslání).

dav

Začátek besedy, foto: Michal Bajnok

Pavel Dacko absolvoval celkem čtyři několikaměsíční mise, všechny v Africe. První zemí,do níž zavítal, byla Keňa. Zde měl mezinárodní tým MSF za úkol léčit místní obyvatelstvo a podpořit tamní vládu v boji proti nemoci kala azar, neboli černé horečce. Mnoho lidí se mylně domnívá, že MSF jsou pouze lékaři a sestry, kteří jezdí do válečných zón a provádějí chirurgické zákroky v nelidských podmínkách. Jedná se o propracovanou organizaci zdravotníků, expedičních pracovníků, techniků a podobně. Pavel spadá do logistické části, tedy transporty materiálu a týmů, stavby sanitárních prostorů, budování kanalizací, skladů, struktur určených k likvidaci použitého zdravotnického materiálu, odpadů a mnoho dalšího. „Když máte nějaký uprchlický tábor, kde je osmdesát tisíc lidí, tak potřebujete, aby každý člověk měl na den v průměru dvacet litrů vody, kterou pije, umývá se s ní, vaří a tak. Znečištěná voda může být horší, než cokoliv jiného. A zajistit pro každého z těch osmdesáti tisíc dvacet litrů vody na den, to už je obtížnější.“ Po půl roce v Keni a odpočinku následovala druhá mise v Kongu, kde měla organizace, mimo jiné, projekt ohledně traumat spojených se sexuálním zneužíváním. Třetí cestu podnikl do Nigeru, kde se Lékaři bez hranic snaží postavit problematice především dětské podvýživy. Jelikož je Pavel nadšenec do piva a v současné době pracuje v jednom z místních pivovarů, v každé zemi ochutnával tamní značky a pro odlehčení je divákům popisoval. Čtvrtý a poslední projekt v Čadu byl podobného zaměření jako ten v Nigeru a jako většina velmi široký. Jedna z jeho součástí mimochodem nesla název „Projekt Průjem.“ V této části projektu byla snaha pro obyvatelstvo zajistit dodávky čistících tablet, jelikož trpěli nedostatkem pitné vody, s čímž byly spojeny různé řady zažívacích nemocí, především u dětí. „Keňa a Kongo byly hezký země, jih Nigeru je stále víc sužován rozšiřováním Sahary k jihu. Rozsáhlá území v Čadu trpí podobným problémem, navíc tam panují úmorné teploty a člověk se často probouzí pod nánosy písečného prachu“ prozradil Pavel. Na jednotlivých misích se ale vždy najdou i chvíle, které je třeba brát s humorem.

dav

Pavel Dacko, foto: Michal Bajnok

Na konci debaty dal prostor pro dotazy návštěvníků a připomněl, jak lidé můžou Lékaře bez hranic finančně podpořit. Každopádně zdůraznil, že je dobré mít doma jisté zázemí, jelikož nepřetržitá účast na zahraničních misích si umí vybrat na psychice člověka nemalou daň.


Štítky:

, , , , , ,