Menza: Jídlo, jaké tu ještě nebylo !

Autor: Michal Bajnok
Datum

Zápočty jsou tu. Určitě nepotřebujete nikoho, kdo by vám tuto informaci připomínal, ale nebojte se. Mě se to týká taky. Z tohoto důvodu jsem se pro odlehčení už tak dost ponuré atmosféry probíhajícího týdne rozhodl udělat trochu netradiční ohodnocení jídla, které jsem nejedl. Jídla, které nebylo v nabídce a které nejspíš menza nikdy nevařila a možná ani nikdy vařit nebude. Sami jste si už určitě několikrát přáli, aby vám v menze na talíři přistálo jídlo pocházející ze špičkové restaurace, vzdálené třeba přes půlku světa. Kdo ví, třeba vám to z hlavy na chvilku vyžene onoho zápočtového strašáka. A když ne, alespoň jste strávili chvilku i nad něčím jiným než učením. A jen tak mimochodem, tahle menza je letos poslední. Berte proto ohled na celou myšlenku.

Nápad ohodnotit imaginární jídlo vznikl poměrně humorně. Ve čtvrtek jsem si šel kolem sedmé hodiny pro smažený sýr a jediné, co jsem dostal, byla informace, že smažáky došly a že budu muset čekat na přípravu nových. Sedl jsem tedy s kolegyněmi ke stolu a díval se, jak si dávají nějakou směs masa a brambor. Můj tác mezitím zel prázdnotou, a tak jsem si řekl, že si jídlo ze zoufalství a hladu prostě představím. A že to stálo za to. Takhle jsem v menze totiž ještě nikdy nejedl. Doslova. Kdo by se taky mohl pyšnit stříbrným tácem, křišťálovými poháry, saténovým ubrusem, svíčkami a do toho všeho hudbou, kterou mi za zády hrál André Rieu se svým orchestrem. Co se číšníka týče, neznám nikoho jiného, kdo by se pro tuto pozici hodil víc než Jiří Ovčáček. Hodokvas mohl začít.

Jako aperitiv jsem si nechal Jiřím přinést něco jednoduchého. Dvacet let staré Vista Alegre Tawny. Portské víno. Naprostá klasika. Aperitiv by se měl podávat zpravidla 15 minut před jídlem. Chvíli čekání jsem si tedy krátil poslechem orchestru a přemýšlením, zda neporučím mluvčímu hradu, aby pro obveselení mé a ostatních nezačal žonglovat. Ten čas uplynul jako voda. Jako první se představil studený předkrm. Výběr švýcarských a francouzských sýrů. Po této téměř jednohubce přichází na řadu polévka. Jakožto milovník italské kuchyně mi číšník přinesl tradiční Minestrone. Jen jí bylo trošku méně. Nevadí, musím si nechat místo na zbytek. Pokračujeme dál. Teplý předkrm coby malý kousíček Foie gras na chuť. Obsluha dolévá Château Beychevelle, 4ème Cru Classé. Ročník 2012. A nyní hlavní chod. Za zvuků Straussova Vídeňského valčíku přijíždí Jirka se stříbrným vozíčkem a dranžíruje mi na talíř pečené selátko. To já rád. Pochopitelně jsem nesnědl celé. Na to mám své lidi. Každopádně bylo skvostné. Lahev vína do mne spadla jako Němec do krytu. Jsem na suchu. Správného vrchního ovšem nic nezaskočí a v okamžiku u mne stojí s lahvinkou tokajského 6-putňového výběru, ročník 2003. Bystrý chlapec. Věděl, že bude následovat dezert. Nalije mi deci a půl a servíruje. Orchestr mi do finiše hraje Novosvětskou symfonii, konkrétně largo. Ani se nestačím rozhlédnout a na dezertním talířku se objevuje pravý Sacher. Vychutnávám si poslední chvíle hostiny a pohrávám si s myšlenkou, zdali pak mám dát číšníkovi dýško. Po posledním soustu si ještě objednávám digestiv. Skleničku koňaku Ludvík XIII. Mezitím mi Jiří zavolá všechny kuchaře. Přichází Radek Kašpárek z pražské restaurace Field, po něm majitel několika restaurací od Kalifornie přes Boston až po New York, Mario Batali. Trio uzavírá Arian Asllani, známý též jako Action Bronson. Všem poděkuji za dobré jídlo. Dále děkuji orchestru s malým přáním, jestli by mi nepřišli zahrát k narozeninám. André Rieu samozřejmě souhlasí. Při odchodu stihnu ještě seřvat Ovčáčka za to, že během volných chvil držel v ruce telefon a zahlcovat twitter průběhem hostiny. Najednou však slyším nějaký divný hlas. Ano, pracovnice menzy na mě volá, že smažený sýr je hotový. Tak nic…

Nerad bych, abyste si o mně mysleli, že jsem nějaký zkažený člověk. Ale přiznejte sami. Každý z nás má v sobě určitého snoba, který by si rád sedl do křesla potaženého kůží chráněného zvířete za statisíce korun, jedl a pil to nejdražší jídlo a díval se při tom na reportáž o hladomoru v Severní Koreji nebo tak něco. Útěchou nám může být, že se nic takového nestane. Proto vám za sebe i za celý tým Heleny v krabici přeji hezké svátky bez depresí z učení, z kil, která přiberete a hlavně úspěch v následujícím roce. img_20161201_183940

P.s.: Jelikož jsem onen hodokvas nemohl zdokumentovat, budete se muset spokojit s fotografií tácu, pořízenou během čekání na smažák.

Štítky:

, , , , , , , , , ,