Měděný jezdec – kniha, která ve Vás zanechá hluboký dojem

Tereza Mikulová

Autor: Tereza Mikulová
Datum

Měděný jezdec – kniha, která v člověku dokáže vyvolat takové množství pocitů, jaké si neumíte ani představit. Rozpláče vás, rozesměje, chvílemi se budete tvářit hrozně vážně… pravdou je, že navzdory počtu stran vás kniha vtáhne do děje a už nepustí.

12212471_1129308117098055_960411211_n

Když jsem o Měděném jezdci slyšela poprvé, zaujal mne svým tématem a jakmile jsem měla příležitost si ho přečíst, skočila jsem po ní. Musím uznat, že jsem sázela na to, že se mi bude líbit. Nepřipouštěla jsem si, že by mě třeba mohla zklamat. A taky že ne.

Bylo jednoduché vžít se do celé situace, která na začátku války v Rusku probíhala, zejména pak díky stylu psaní. Kniha byla navíc nevtíravým způsobem poučná a nepůsobila na mne násilným dojmem – ve smyslu, že by se autorka snažila narvat do hlav svých čtenářů co nejvíc zahlcujících informací, po nichž by se začali dusit.

Přiznávám sice, že kniha působila předvídatelně a já si nějakým způsobem dokázala představit, co se stane na další stránce. Také bych možná malinko zkrátila Lazarevo, u něhož jsem pomalu protáčela panenky a doufala, že se tam konečně zase bude něco dít.

Alexandr a Taťána si však nějakou intimní chvilku po měsících odloučení zajisté zasloužili, takže tuto pasáž neberu jako mínus a byla jsem připravená, že to bude součástí knihy – jen jsem možná čekala, že romantických chvilek bude poněkud méně.

Oba protagonisté mi pak byli sympatičtí a z celého srdce jsem jim fandila. Brečela jsem, když se jim nedařilo – vlastně jsem plakala i v opačném případě. S tím se pak pojí to, že jsem měla občas chuť něčím praštit po hlavě Táninu sestru Dášu. Připadala mi hloupoučká a naivní a… musím říct, že kdybych nevěděla, že byla od Táni starší, tipovala bych opak.

„Tys mě nenašla. Ani ses na mě nepodívala. To já tě našel.“

Následovala dlouhá odmlka. „Alexandře, ty jsi… hledal?“

„Po celý život.“

– 414 s.

U Taťány mi totiž připadalo, že se na svůj věk chovala velmi moudře. Přesto jsem i ji měla několikrát chuť proplesknout, ale jinak jsem ji obdivovala. Na tu dobu byla zkrátka hodně statečná. A jak jsem si v průběhu čtení poznamenala: „Jen v době války člověk pozná, jaké jsou jeho skutečné priority.“ A taky, málokdo si, když nemá co jíst, dokáže zachovat zdravý rozum a myslet na budoucnost.

Mně se kniha líbila. Už jen díky všem těm emocím, které ve mně vyvolala, a to dokáže jen málo knih. Neříkala bych to, kdyby mě nudila, a i když má kniha přes šest set stran, jsem si jistá, že za přečtení dozajista stojí. Těžko se to popisuje, ale Měděný jezdec je kniha, která ve vás cosi zanechá. Nemyslím si, že bych se takhle cítila ještě po jiné knize, kterou jsem letos četla, jelikož ji hodnotím jako nejlepší knihu přečtenou v tomto roce, po níž ještě někdy jistě sáhnu.

SIMONSOVÁ, Paullina. Měděný jezdec. Praha: Ikar, 2013. Druhé vydání. 616 s.


Štítky:

, ,