Lubomír Machala se vyjádřil nejen k českému literárnímu exilu

Lucie Kratochvílová

Autor: Lucie Kratochvílová
Datum

Devátá přednáška z cyklu Societas cognitorum je za námi. Tentokrát se besedy ujal profesor Lubomír Machala z katedry bohemistiky a představil posluchačům téma Podoby českého a slovenského literárního exilu po druhé světové válce.

Lubomír Machala

Lubomír Machala studoval češtinu a občanskou nauku na Univerzitě Palackého a již jako student byl členem katedry bohemistiky a učil o pár let mladší kolegy a kolegyně. Od svých začátků na akademické půdě se specializuje na moderní českou a slovenskou literaturu. Je také jedním z autorů dvojdílné publikace Panorama české literatury.

Celá přednáška byla tentokrát zaměřená převážně na českou a slovenskou exilovou literaturu. „Psaní a vydávání knih mimo české území má za sebou poměrně dlouhou historii. Její počátek můžeme hledat někdy po bitvě na Bílé hoře, tedy koncem první třetiny 17. století,“ zahajuje přednášku profesor Machala. Tehdejší nejvýznamnější tvůrčí osobností z Čechů vyhnaných z vlasti byl J. A. Komenský. Z dalších zajímavých jmen, která profesor uváděl, lze zmínit například Františka Antonína Šporka.

Slovo přišlo i na slovenské evangelické exulanty. Z českého území museli během rekatolizace v druhé polovině 17. století a začátkem 18. století odcházet evangeličtí studenti. „Jejich cílem byly německé protestantské státy, ve kterých pak tvořili svá náboženská díla či polemické traktáty, například Joachim Kalina nebo Juraj Láni,“ vysvětloval profesor Machala. Blíže k umělecké scéně pak měly texty Štefana Pilárika.

Další kapitolou v Machalově přednášce byl český a slovenský exil v 19. a 20. století. Zajímavý je i fakt, že zejména hospodářské poměry vyháněly Slováky z domova v mnohem větší míře, nežli tomu bylo u Čechů. Za zmínku stojí jméno Martin Kukučín, autor díla Dom v stráni. V pozdějších letech se navrátil na Slovensko, zemřel ale v Chorvatsku, kam se vrátil za nemocnou manželkou.

Dalším tematický bod se zaměřil na německou okupaci a posléze i na problémy spojené s komunistickým režimem. „Z Čech vyvolala hromadný útěk německá okupace, dost lidí se ale po druhé světové válce vrátilo,“ dodal profesor. K osobám, které dominovaly této době, řadíme Egona Hostovského, Jiřího Voskovce nebo Pavla Tigrida.

Další velkou kapitolou Machalovy přednášky byl poúnorový exil. Zaměřil se jak na slovenské exulanty, tak na ty české. Ze slovenských se zmínil o Andreji Žardovovi, Leopoldu Laholovi nebo i Josefu Lettrichovi. Centrem slovenského exilu byla Argentina, kde vycházelo 14 slovenských periodik (Juhoamerický Slovák, Mladost). Skutečná centra byla ale hlavně v USA a Itálii. „V roce 1948 samozřejmě utíkali i Češi. Rovněž při jejich odchodech z domova jednoznačně převažovaly politické motivy a přesvědčení, že politickou situaci se podaří zakrátko zvrátit, tím pádem připadlo kultuře a literatuře v exilových aktivitách až druhořadé postavení,“ ozřejmil profesor Machala dobový kontext. Během přednášky jsme se dostali i k zajímavým číslům. Po únoru 48, srpnu 68 a listopadu 89 z Československa odešlo více než půl milionu lidí.

SC - Machala

Řeč přišla i na rádio Svobodná Evropa, kde tehdejší redaktoři jako Karel Brušák vysílali například „Stručný kurz češtiny“. Velice činným redaktorem byl i Zdeněk Lederer, který reflektoval vývoj našeho i slovenského umění od počátku po tehdejší dobu.

Profesor Machala dále posluchačům přiblížil i skutečnosti okolo Charty 77, která poukazovala na nedodržování lidských práv a oponovala domácí mocenské politice, a stockholmské Nadace Charty 77, která zajišťovala materiální pomoc řadě kulturních projektů v exilovém i československém prostředí. Zmínil se i o českých exilových nakladatelstvích. Mezi nejvýznamnější patřilo nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vedené Müllerem a Utitzem či Sixty-Eight Publishers v Torontu vedené manžely Škvoreckými.  Tato nakladatelství vydávala především prózu, objevovala se ale rovněž i literatura faktu nebo odborné publikace. Česká poezie v exilu vycházela díky Danielu Strožovi a jeho mnichovskému nakladatelství Poezie mimo Domov. „Na druhou stranu, patrně nejoblíbenější četbou českých exulantů byly memoáry a deníky. Nesouviselo to pouze s celosvětově vzrůstající oblibou non fiction literatury, ale zmíněné žánrové formy umožňovaly postavit proti pojetí a výkladu událostí, které šířila oficiální československá propaganda, vlastní autentickou zkušenost,“ dodal profesor Machala.

Na rozdíl od 50. a 60. let, český posrpnový literární exil nabídl texty zajímavé také pro jinonárodní čtenářské publikum. Profesor Machala zmínil například knihy od Milana Kundery, v menší míře pak toto kritérium splňují také díla Pavla Kohouta, Ivana Klímy nebo Václava Havla. Našli se také autoři, kteří psali svá díla cizojazyčně, aby vyšli vstříc nečeskému čtenáři. Jan Novák psal v angličtině, Libuše Moníková tvořila německy, francouzsky potom publikoval například Václav Jamek.

Na závěr se profesor krátce vyjádřil i ke slovenskému posrpnovému literárnímu exilu, který však prý ani zdaleka neprospíval jako ten český. I tak ale mezi exulanty nalézáme několik výrazných osobností – Jaroslavu Blažkovou, Ladislava Grosmana, Ladislava Mňačka, Petera Repku nebo podruhé emigrovaného Eduarda Goldstückera.

Lucie Ješátková, Lucie Kratochvílová

Foto: Lucie Kratochvílová, Thinkstockphotos.com, flickr.com


Štítky:

, , ,