Kmotr z Mafie, olomoucký capo di tutti capi, promluvil

Martina Šviráková

Autor: Martina Šviráková
Datum

Už přes dva týdny patří přítmí olomouckých zákoutí a uliček nebezepečným zabijákům, připraveným k okamžitému útoku ať už zubním kartáčkem nebo vodní pistolí. Z původních dvou set účastníků se dnešního dne dožilo pouze šedesát jedna, avšak eliminace slabších stále pokračuje. V momentě, kdy pročítáte tyto řádky, bude počet přeživších pravděpodobně ještě nižší. Tento veřejný masakr má na svědomí jediná osoba, která tahá za nitky lidských životů a vybírá z osudí, „kdo bude další“.

Jak ses, Kmotře, o hře dozvěděl a kdy přibližně to bylo? Už před lety jsem měl jakési mlhavé povědomí, že nějaká takováto hra existuje – především v kontextu vysokých škol ve Spojených státech, kde tenhle druh zábavy má zřejmě kořeny. Dokonce jsem tušil, že se něco takového děje i v ČR – v Brně a v Praze.

Nápad na realizaci Mafie v Olomouci se s tebou nesl dlouho, nebo se jednalo o spontánní rozhodnutí? Napadlo mě to na podzim 2007, už sám nevím proč. Zdálo se mi zajímavé zkusit to u nás. Myšlenka měla blízko k činům a tak jsem zorganizoval Mafii na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde jsem dřív studoval. Používaly se ještě papírové kartičky, které jsem nad ránem první den hry naházel hráčům do skříněk v šatnách. (smích) Nějaké interaktivní webové rozhraní neexistovalo. Hra měla i tak obrovský úspěch. Netrvalo dlouho a o Mafii se začalo v Olomouci mluvit a přicházely mi maily od studentů nejrůznějších škol, že by si chtěli zahrát taky. Tehdy ve mně začala hlodat myšlenka, že by mohlo být dobré rozšířit tenhle projekt na celé město. K tomu by ale byly potřeba služby nějakého programátora. Několik lidí se mi nabídlo a několik dalších jsem oslovil sám, ale nakonec všechny domluvy krachly – každý pochopil, že to je hromada práce za odměnu sotva symbolickou. Málem jsem to vzdal, ale nutkavá myšlenka mi pořád nechtěla dopřát klidu. Nakonec jsem se rozhodl, že si poradím sám. Pročetl jsem online manuály a diskuse o programování v PHP a vytvořil první verzi stránek. Na podzim roku 2009 bylo všechno připravené – tehdy se poprvé konala Mafie pro celou Olomouc.

Hra měla už tehdy velký úspěch, řekni mi, kolik lidí se prvního ročníku zúčastnilo a hrál jsi i ty? Účast přesáhla 230 lidí. Bylo to hlavně kvůli tomu nadšení, které jsem já a mí přátelé kolem Mafie prožívali, snadno se jím nakazila spousta dalších lidí. Já sám Mafii nehrál nikdy. Jednak bych nemohl – někdo musí vidět „dovnitř“ a kontrolovat, jestli vše funguje, a pak… Já bych na to snad ani neměl odvahu. (smích)

Jaká byla tedy propagace prvního ročníku? Jak už jsem zmiňoval, první rok byl ve znamení nadšení. O Mafii se hodně mluvilo, letáčky byly i v tramvajích a pozvánku do hry jsem jako spam posílal na stovky adres, které jsem byl schopen získat. Další roky byla už reklama menší – bylo málo času, tak jsem se sotva zmohl na oslovení původních hráčů a vylepení letáčku na školy. Letos jsem taky poprosil jednu loňskou mafiánku, aby pomohla propagovat hru pomocí sociálních sítí, ze zahraničí si ale přivezla tropickou horečku, takže její snaha taky nevyšla úplně tak, jak by měla. Co se týče počtu hráčů, tak rekord z prvního ročníku stále nebyl překonán. Na druhou stranu si nemůžu vynachválit kvalitu hráčů – rok od roku jsem víc a víc spokojen.

V současnosti má hra poměrně přísná pravidla; pokud někdo svému vrahovi po tři dny neodpoví, je jím prohlášen za mrtvolu, aby byl schválen profil, musí splňovat dost striktní kritéria. Proč tomu tak je? Pravidla přísná jsou, to je pravda. Myslím, že to je ale nezbytné, aby hra mohla fungovat. Hra je mnohem křehčí, než se na první pohled zdá. Svědčí o tom třeba i fakt, že v celé řadě měst, kde se různé skupiny nadšenců pokusily zorganizovat tuto hru, došlo k situaci, že si hráči i organizátoři vytýkali vzájemně laxnost a neschopnost. Každý rok mi chodí maily z jiných měst, jestli jim poskytnu nějaké rady, jak Mafii rozjet tam. Vždycky jim píšu totéž – musíte se proměnit v přehnaně důsledné pedantické puntičkáře, jen pak máte naději dotáhnout projekt do konce. Bohužel jen málokdo si to vezme k srdci. Ironií je, že v běžném životě přehnanou důsledností či puntičkářstvím zrovna neoplývám. (smích)

Kolik profilů přibližně vracíš k přepracování? Tohle je rok od roku lepší – před dvěma roky prošlo na poprvé doslova jen několik hráčů. Bylo to šílené – odeslal jsem během čtyř dnů asi 600 mailů. Teď už jsou na stránkách všechny požadavky mnohem lépe specifikované, takže vracím nanejvýš polovinu profilů. Navíc napodruhé to už zvládne téměř každý. (Ale i tak to jsou plné tři dny práce vše schválit.)

Jsi tedy veskrze na všechno sám? No, letos jsem poprvé požádal o pomoc s reklamou a přípravou večírku jednu loňskou hráčku. Byla to tak trošku otázka přežití – studuji dvě školy a musím se i nějak živit, takže toho času zbývá jen málo. Ale jinak pracuji zásadně sám.

Jistě se k tobě dostává spousta historek hráčů, máš nějakou svoji nejoblíbenější? Letos se ke mně zatím žádná opravdu kuriózní nedostala, ale z minulých let tu je třeba historka o neprůstřelné profesorce z gymnázia, která do každé hodiny údajně nosila pláštěnku. Nebo o otravě cigaretou nacpanou chlupy. Pak tu je příběh o vrahovi, který každé své oběti-ženě po odvedené práci věnoval květinu. Zřejmě se mu to docela vyplácelo – patřil k nejlepším zabijákům. Nebo taky krátký příběh o smůle jedné loňské mafiánky. Její vrah nelenil, a když se o půlnoci dozvěděl, s kým má tu čest, šel zkontrolovat oblíbenou putiku téhle slečny. Hodinu po začátku hry bylo po ní.

Každý si do hry volí mafiánské jméno, ty bohužel nemůžeš hrát, tady ti ale můžeme dát prostor. Tedy, jak by se v Mafii jmenoval Kmotr, pokud by byl jen řadovým mafiánem? To je moc těžká otázka. Některá mafiánská jména jsou nesmírně vtipná, takže se vždycky, když schvaluji profily, před počítačem musím smát. Jiná mají zase nápad a o něčem vypovídají. Asi bych si zkusil vybrat něco, na co by se vzpomínalo, ale zkrátka nápady nejde vymýšlet – ty musí člověka napadnout.

Zkus tedy alespoň zmínit nějaká tvá oblíbená jména, která se ve hře již vyskytla. Když já si teď pod každým tím jménem vždycky někoho představím… Těžko pak oddělit sympatie ke jménu od sympatií k hráči. Letos jsem se ale zasmál, když mi přišel profil mafiána jménem Šroubovač nebo třeba Velkej Dlohej. Z minulých let pamatuji třeba Telecí Nožku. Ale kromě vyloženě srandovních jmen jsou tu i ta, co něco říkají – třeba Mafii na Slovanském gymnáziu suverénně vyhrál mafián s přezdívkou Eroboros. Ta dokonale vystihuje princip hry.

Mafie je ve své podstatě „zabijáckou seznamkou“. Víš o případu, kdy se zamiloval vrah do své oběti nebo naopak? O pár případech vím. Většinou ale nejde přímo o oběť a jejího vraha – i když i tady se občas poštěstí – ale spíše o setkání na mafiánském večírku. I když jsou mafiáni sesbíraní ze všech možných škol a koutů Olomouce, jsou to vesměs velmi zajímaví lidé, kteří si obvykle docela padnou do noty, když se potkají po hře. Takže není divu, že se tu a tam nějaká dvojice poněkud sblíží.

Když jsme se dostali k mafiánskému večírku, budeme se mít letos na co těšit? Případně mohou přijít i lidé, kteří se do hry nezapojili? Mafiánský večírek začnu plánovat během tohoto týdne. Co se zatím ví jistě, je, že to bude nezapomenutelná akce a že jsou zváni všichni mafiáni, informátoři, nájemní traviči, volavky a zkrátka všichni, co s Mafií aspoň sympatizují.

Ve hře tě každý alespoň pasivně zná, připadáš si díky tomu slavný?  Například na mafiánském večírku… Na mafiánském večírku si připadám jako něco mezi vrátným a hosteskou. (smích) Ale jinak jo – je to jako být na oslavě narozenin (s tím rozdílem, že narozeniny neslavím). Každý mě zná a chce si vyměnit aspoň pár slov. Moc milý zážitek. Asi tak největší odměna za celou hru.

Sám doděláváš doktorát na psychologii – není pro tebe samotná hra také prostředkem určitého experimentu na chování lidí, jejich snadno spustitelnou paranoiu atd? Pšš… tohle bych do novin nepsal. (smích) Přece jen, Kmotrova identita je tajná. Ale ptala se mě na to spousta lidí. Původně jsem chtěl na posbíraných datech provést nějakou analýzu, alespoň pro účely hry. Ale každý rok je to stejné – když hra skončí, tak si pořádně oddechnu, tabulky vymažu a běžím se věnovat povinnostem, které jsem kvůli Mafii zanedbal.

Takže hru se svým studiem a prací nespojuješ. Moc to nejde. Spojuji ji tak možná s osobním životem, ale i tam to nikdy nepřekročilo hranici „poznáš spoustu nových lidí, uděláš si přátele“.

Kolik času ti bere Mafie? A litoval jsi někdy, že ses to toho vůbec pouštěl? Nelitoval. Ale žrout času to je příšerný. I teď, když už je všechno připravené a automatizované, tak dobrých pět dnů padne kompletně a kromě toho posledních 14 dnů registrace a prvních 14 dnů hry je taky poněkud poznamenáno.

Moc děkuji za rozhovor, na konec už jen poslední dotaz. Bude příští ročník? Pokud budu v ČR a nebudu mít méně času než teď (což si dost dobře nedokážu představit), tak se můžete těšit na další kolo.