Je veřejné WC hrozba nebo záchrana?

Autor: Martina Ligurská
Datum

Nevím, jestli to znáte. Doufám, že ano, jinak bych si připadala divně. Zvlášť proto, že se o tom chystám psát. Veřejně. Do Heleny v krabici. Do periodika, které čtou samí inteligentní a vzdělaní jedinci. A já budu psát o něčem tak primitivním. Základním a nezbytném. O něčem, co provází člověka už od dob, co se kamarádil s mamuty a Jiří Bartoška vydával (ve filmu) neartikulované zvuky a vypadal u toho fakt dobře (aneb tehdejší dívčí idol jen v pytlovině – značka „to chceš“)…

Občas dojedete do města, kde nikoho neznáte. A nebo klidně v daném městě můžete znát kupu lidí, ale jako na potvoru všichni bydlí daleko od toho konkrétního místa, kde se zrovna nacházíte. Po spoustě vypitých nápojů (protože pitný režim je nutno dodržovat i na cestách) a ušlých kilometrech po památkách seznáte, že si nutně a nevyhnutelně musíte „odskočit“. V tomto případě můžete hledat nejbližší opuštěné místo nebo vzrostlou lípu či jasan. Ovšem i v tomto případě platí genderová diskriminace a nerovnost. Jste-li žena, hledáte veřejné toalety. Místo zaslíbené, které má podobu menšího pekla. Ale i tak jste rádi(y), když na něj narazíte. Klid v duši jen za dvě pětky.  Krásné bleděmodré kachličky v kontrastu s nechutným prkýnkem a ruličkou toaleťáku na chodbě před záchody. A protivná baba s rozloženou křížovkou na klíně.

Uvědomila jsem si ale, že ne každý má tu možnost navštívit veřejné záchody. Zvlášť, když stojí deset korun. Jasně, je to „jen deset korun“, ale kdybych tu částku měla platit denně, tak už se to „to“ pěkně prodraží… V mých úvahách mě utvrdil opilý bezdomovec, který s velkým rámusem a nadáváním znovu křtil sochu mně neznámého svatého naproti kostela. Socha nedopadla dobře. Památkářům by se takový „křest“ rozhodně nelíbil. Přece jen moč materiál chemicky naruší. A to byl jen jeden bezdomovec. Uvědomme si, kolik jich je v celé republice!

 

O několik dní později jsem čekala na kamarádku. Bolely mě nohy, tak jsem si čapla, abych jim ulevila. Nevím, jestli je slovo „čapnout si“ spisovné, nebo alespoň užívané širokou společenskou skupinou, tedy zda je jazykově aktivní, v povědomí Čechů, Moravanů a Slezanů, proto jej raději stručně definuji. Čapnout si, znamená různě rychlým pohybem (podle fyzických či mentálních potřeb a schopností čapajícího) pokrčit kolena, čímž se zadek čapajícího dostane k patám. Záda by při čapu měla zůstat rovná, ovšem lze se setkat i s variantou s vyhrbenými zády. Ta mohou být opřena o zeď či jinou svisle umístěnou opěrku (např. strom a jiné) dle fyzických sil čapajícího či dle materiálních možností (aneb kde zeď nebo jakákoliv jiná opěrka není, tam se opřít nelze). Kamarádka dlouhou dobu nešla, tak jsem si záda opřela o spodní část zdi krásného domu, u něhož jsem čekala. V tom se mi však vybavila vzpomínka na opilého bezdomovce a já si uvědomila strašnou pravdu.  Že za ta dlouhá století je nádherná Olomouc komplet celá po…! Navrhuji proto, aby veřejná WC byla nejen čistší, ale taky zadarmo. Možná by tak stát ušetřil. Přece jen oprava soch a omítek je, myslím, dražší, než vykonání základních lidských potřeb. Asi to napíšu panu Babišovi. Uvidíme, co on na to!

 

Zdroj obrázku: http://www.freeimages.com/photo/toilet-paper-1534580


Štítky:

, ,