Jaká témata přinesl Jeden svět aneb Ohlédnutí za Hledáním domova

Eliška Vrbová

Autor: Eliška Vrbová
Datum

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět je sice už nějakou chvíli za námi, přesto si dovolím jakési ohlédnutí za jeho olomouckým 17. ročníkem. Jeden svět se tentokrát nesl ve znamení tématu Hledání domova, které se různými způsoby proplétalo celkem šestnácti filmovými snímky, následnými debatami i několika doprovodnými akcemi. Mně se podařilo zhlédnout festivalové filmy celkem tři – V kožešině (Pels), Kola versus auta (Bikes vs Cars) a Pomozte najít Sunila Tripathiho (Help Us Find Sunil Tripathi).

Drsná pravda o kožešinách

První jmenovaný dokument se promítal ve středu 30. března až v pozdních večerních hodinách v Divadle hudby. Snímek pojednává o fungování kožešinových farem v Norsku a devátou večerní pořadatelé zvolili zřejmě proto, že se ve filmu často objevují poměrně drastické záběry trpících zvířat.

Pels_Still_98255

Příběh režiséra Oly Waagena z roku 2014 se odehrává zejména na kožešinových farmách v Norsku. Před několika lety začala skupina aktivistů upozorňovat na problém týrání zvířat kvůli kožichům tak, že zveřejňovala v médiích i jinde potají pořízené fotografie z téměř sta kožešinových farem po celé zemi. Po uveřejnění fotografií do krve pokousaných či mrtvých norků a jiných zvířat chovaných kvůli srsti se vždy zdálo, že se věci daly do pohybu. Bohužel však na velmi krátkou dobu. Stát poslal na kožešinovou farmu veterináře na prohlídku, která ale byla předem hlášená, a tak majitelé farem mohli vše připravit a poraněná zvířata odstranit. Kontroly probíhaly velmi zběžně, takže  problém zůstal nevyřešen.

Proto se rozhodl zasáhnout psycholog a ochránce zvířat Frank. Nechává se zaměstnat na jedné z farem a předstírá, že chce s pěstováním zvířat pro kožešinu začít také. Na knoflících na tričku má umístěnou miniaturní kameru, díky níž tedy můžeme sledovat, jak přesně to na kožešinových farmách vypadá. S fotoaparátem nebo kamerou by totiž majitelé na farmu nikoho nepustili. Sami jsou si samozřejmě vědomi toho, že jejich péče o zvířata je téměř nulová.Pels_Still_104461

Během Frankova pobytu na několika farmách se tedy dozvídáme, že norci ke svému svobodnému bytí potřebují teritorium o rozloze i několik kilometrů. Když je pak na kožešinové farmě doslova nacpou do klecí minimálních rozměrů hned po třech, vzniká z toho takzvaný kanibalismus. Norci se vzájemně perou, okusují, piští u toho a jsou schopni se i zabít. Pokud si majitel u některých zvířat není jistý, že jsou mrtvá, strčí je do trubky s plynem a tak je usmrtí. Při získávání kožešin jsou pak zvířata usmrcována hromadně. Záběry všech těchto situací ve filmu jsou, proto bych snímek určitě nedoporučovala milovníkům zvířat. Při některých scénách si většina diváků v sále zakrývala oči dlaní, aby neviděli, jaké hrůzy se na plátně odehrávají.

I want to ride my bicycle, I want to ride my bike

Druhý dokument, na který jsem zavítala, nese název Kola versus auta. Ve spojitosti s tímto filmem navázal letošní Jeden svět spolupráci s organizací Rekola. Účastníci festivalu měli možnost si tento bikesharing po dobu konání festivalu vyzkoušet zdarma a rychle a ekologicky se tak přesouvat mezi jednotlivými projekcemi. Právě myšlenka ekologie, pohybu a celkového upřednostňovaní kola před autem, je základem filmu režiséra Fredrika Gerttena. Tento film nemá vyloženě chronologický příběh, jak tomu bylo u dokumentu předchozího. Je to spíše takový sled názorů, faktů a obrazů s tématikou cyklistiky. Kola versus auta se odehrává v São Paulu, Los Angeles, Torontu nebo v Kodani či Amsterdamu.

rekola_jedensvet_1400px_janhromadko-1063

Dozvíme se zde, že například v Kodani jezdí na kole více obyvatel, než v celých Spojených státech amerických. Sledujeme to, jak se cyklistické komunitě v São Paulu podařilo prosadit namalování pruhů pro kolaře na vozovce. Smutný průběh cyklistická kultura zažívá v Torontu, kde nový starosta nařídil zrušení těchto pruhů poté, co je město za velmi vysoké peníze nechalo zhotovit. „Je to sice smutné, když nějaký cyklista zemře, ale vždyť je to vina jenom jich samých. Silnice jsou určeny pro auta a autobusy a ne pro cyklisty,“ prohlásil ve svém projevu starosta Toronta. Film kritizuje zejména politiku v jednotlivých státech, která je podle většiny mluvčích hlavním důvodem zvyšování prodejů aut a omezování cyklistické dopravy.

Moc médií a sociálních sítí v praxi

Třetím a zároveň nejemotivnějším snímkem se stal dokument Pomozte najít Sunila Tripathiho. Tento příběh dokazuje dnešní velmi snadnou ovlivnitelnost médii a sociálními sítěmi. Těšil se největší návštěvnosti zřejmě proto, že po filmu následovala debata s šéfredaktorem týdeníku Respekt Erikem Taberym, kterou moderoval prorektor pro vnější vztahy UP Petr Bilík.

Příběh se odehrává v americkém Bostonu a Providence, kde žijí manželé Tripathiovi se třemi dětmi. Nejmladší Sunil je velmi hodný, milý a vřelý kluk, studuje na Brownově univerzitě, hudebně velmi nadaný a dosahuje výborného prospěchu. Jednoho dne se ale na jeho chování něco změní. Rodina si toho všimne a snaží se s ním o tom bavit, on jim ale nechce nic prozradit. Po nějaké době přijde osudná mrazivá noc, kdy se rodina dozví, že Sunil zmizel ze svého bytu. Policie začne pátrat, ale neuspěje ani po několika dnech. Tak se rodina pustí do pátrání sama pomocí sociálních sítí a amerických médií. Všichni rodinu podporují, facebooková stránka přetéká poselstvími a přáními, emocionálními fotografiemi se internet jenom hemží. Až do chvíle, než přijde 15. duben a s ním teroristický útok na Bostonský maraton.

20160331-DSCF5277

Pár hodin po atentátu byly zveřejněny fotografie podezřelých. Uživatelé sociálních sítí Facebook, ale zejména Reddit ztotožnili Sunila Tripathiho s takzvaným podezřelým číslo dva. Sunil Tripathi byl v té době skutečně mediálně velmi známý, jeho obličej znal každý, přestože od jeho zmizení uplynul už měsíc. Zpráva obletěla svět internetu a médií rychlostí blesku a postoj většiny lidí k rodině Tripathiových se naprosto obrátil. Začaly jim chodit výhružné zprávy a telefonáty, redaktoři médií se snažili dovolat Sunilově sestře, před domem na ně čekali kameramani a fotografové.

Sunilova rodina i přes velký tlak médií a společnosti stále věřila, že Sunil atentát v Bostonu nespáchal. Pátrání po ztraceném synovi a bratrovi pokračovalo, bylo samozřejmě mnohem těžší získat důvěru okolí. Nakonec vyšlo najevo, že Sunil skutečně nemá s událostmi při Bostonském maratonu nic společného. Policie obvinila ze spáchání atentátu někoho jiného. Všechny informace, které po celou dobu sdíleli lidé na sociálních sítích, nebyly vůbec založeny na pravdě. FBI totiž nikdy nepotvrdila, že by Sunil Tripathi byl podezřelý číslo dva.

Boston-explosion-m_2537196k

Kam tedy Sunil skutečně zmizel? 23. dubna, týden po událostech v Bostonu, policie našla jeho tělo na dně řeky v Providence. Na konci snímku se tedy dozvídáme, že Sunil Tripathi spáchal 16. března sebevraždu, v době, kdy proběhl atentát v Bostonu, byl tedy už dávno mrtvý.

Letošní Jeden svět tedy znovu otevřel velmi kontroverzní, závažná a aktuální témata, nad kterými by se dnešní společnost, ač nerada, měla zamyslet a pokusit se něco změnit. Třeba já, vzhledem k tomu, jaké filmy jsem letos na festivalu zhlédla, vím, že pravý kožich si určitě nikdy nekoupím, budu jezdit častěji na kole a než zveřejním nějakou informaci, raději si ji několikrát ověřím. A už teď jsem zvědavá, k jakým krokům mě přiměje Jeden svět v příštím roce.

Foto: www.insidefur.com, Tomáš Odstrčil, Jeden svět, Jan Hromádko, telegraph.co.uk


Štítky:

, , , , , , ,