Festival Jeden svět: V Jazz Tibet Clubu byla pořádná zima

Autor: Veronika Svrčinová
Datum

Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech, který probíhal během minulého týdne, přivezl do prosluněné Olomouce zpátky i trochu zimy. Jakto? V osm hodin večer rozpoutala v Jazz Tibet Clubu hudební vánici pražská kapela Cold Cold Nights.

Na místo koncertu přicházím raději s hodinovým předstihem. Chci přeci dobré místo. U baru hned objednávám pivo, protože to k hudebnímu zážitku neodmyslitelně patří, a domácí bramborové chipsy, které můj mlsný jazyk lákají z tabule za ním. Asi zlozvyk z toho recenzování hospod, říkám si. Téměř u pódia na mě svítí dvě prázdné dřevěné židle a stůl, které se rozhodnu vzít útokem.

Až po pár locích piva mi dochází, že ty kluky u vedlejšího stolu odněkud znám. „Hele, dáme před koncertem ještě jedno pivo?“ zachycuji z jejich konverzace. No jasně, je to přece J! Naposledy jsem indie folkového písničkáře známého jako „Jéčko“ potkala asi před dvěma lety na Colours of Ostrava. Od té doby urazil dlouhou cestu, vydal několik nových písniček a spojil se s kapelou, kterou pojmenoval po svém druhém EP – Cold Cold Nights.

DSC_0065

Moje nadšení z toho, že by si mě třeba pamatoval z první řady nebo přes společného kamaráda opadá, když se celá kapela začíná přesouvat k jinému stolu se speciální rezervací. No nevadí, snad mi udělá radost aspoň tím, že zahraje něco z již zmíněného druhého EP, protože tam moje znalosti jeho chytlavých textů končí.

S blížící se osmou hodinou začínají proudit další a další hosté. Pořadatelé nás ale nechávají v napětí a čekají, dokud okolní stoly nepraskají ve švech. „Tak co, už je vám zima?!“ vykřikuje na muzikanty nedočkavý stůl po naší pravé straně.

Pár minut na to už zpěvák vyslyší naše prosby a spolu s ostatními vystupuje na pódium. Bez okolků a větších řečí se pouštějí hned do hraní. Moc dobře totiž ví, že hudbou nám toho řeknou více než slovy. Už při první písničce se parket plný conversek, plátěných tašek, vytahaných hipster svetrů a džínových košil svíjí v melancholických rytmech a tajemném hlasu Jéčka.

DSC_0035

Do ucha jim šeptá o cestování, stěhování, přátelích, vzpomínkách i plánech do budoucna. Někdy to zní, jako by ještě stále potřeboval vykřičet nějaký svůj bol, někdy jen odevzdaně předává publiku důležitý zážitek. Uvolněné náladě nahrává také příjemná atmosféra Jazz Tibet Clubu, a tak ze všech padá mžikem oka únava i všední starosti.

Nakonec se v přídavku dočkávám i staré pecky z EP Cold Cold Nights. Je to zároveň snad jediná písnička, u které se posluchači můžou na parketě pořádně vyřádit. Po doznění posledních tónů v sobě nechávám tento zážitek ještě vstřebávat. Jsem to jenom já nebo ty nové písničky ztratily něco z J původní divokosti, nespoutanosti, pravděpodobně způsobené jeho dospíváním v zahraničí?

DSC_0042

„Jak se ti to líbilo?“ ptám se proto svého přítele, který na podobnou hudbu moc není, takže mě jeho reakce dost zajímá. „Mi se to celkem líbilo. Jsem spokojený,“ překvapuje mě. Tak jo, asi jsem se tentokrát nechala příliš svést amatérským nastavováním foťáku do tmy, než abych propadla houpavým tónům a kluci nám to zase všem natřeli.

Foto: Veronika Svrčinová, archiv Jeden svět

 

Štítky:

, , , , , , , , , , , ,